Povídka: Svět a já

20. dubna 2014 v 20:40 | Blackwish
Po hodně dlouhé době přináším článek. Je to povídka, jejíž námět jsem měla v hlavě už delší dobu. Fascinuje mě zvrácená mysl. Doufám, že je z článku poznat, že je to jen povídka a se mnou nemá nic společného :)

Můj život je ve své podstatě nudný a nezajímavý. Žiji si ve své hlavě, tam mám vše, co potřebuji, můžu zažít co chci a dělat to, co je v tom reálném zhola nemožné. Tak proč se zaobírat něčím, co má každý, co je dané, když můžu všechno? Často je mé podvědomí natolik silné, že nevím, co je reálné a co ne. Sny jsou čím dál živější a život víc a víc snový.

Co tím trpí, je moje socializace. Vlastně ani nemám moc přátel, lidi se mi hnusí. Bojují spolu za lepší životy a přitom si za zády navzájem sypou jed do pití. Já nikomu nic neslibuji a od nikoho nic nečekám. Možná, že mě nepotká žádné vzrušení, ale aspoň se nezklamu, tak jako tolik bytostí přede mnou. Vlastně se kolikrát až divím, jak je možné, že už tři roky bydlím se stejnými lidmi a nemám potřebu utíkat pryč z bytu. Utíkám radši do svých starodávných chrámů co už zapomněly, které božstvo opěvují, do lesů, kde žijí tvorové, které nelze ani popsat, natož ztvárnit a vůbec nejradši se schovávám ve starých budovách a sleduji příběhy lidí, kteří tam už nejsou. To jsou místa, která dokážu ocenit zvlášť v případech bujaré společnosti, která se v našem malém domově vyskytuje mnohem častěji, než je z mého pohledu možné snést.


Snažím se ale se Světem bojovat. Když už mi nedovolí si ho užít, tak se od něj nechci nechat zničit. Dělám všechno, co po mě chce, protože jedině tak mám od něj pokoj. Pravidelně vstávám, jím, dodržuji společností nastavené hygienické návyky, pracuji a jdu zase spát. Víc se ode mě většinou nechce a tak se můžu věnovat svým myšlenkám a snům. Možná, že pak nemá můj život smysl, ale mě to takhle vyhovuje. Mám svůj nudný bílý papír na který můžu malovat neviditelnou tuží a radovat se z toho, co ostatní nemůžou vidět.
Občas mě z toho ale přepadá smutek a pak se zamykám do svého pokoje a věnuji se vymývání očí, které toho tolik vidí ale nemůžou nic sdílet. Kdyby tak šel vymýt i mozek. V takových chvílích mám potřebu udělat něco, aby Svět věděl, že jsem tady. Chci ho šokovat, přelstít, vzepřít se pravidlům a ukázat mu, že na mě nemá. Mě nedostane.



Nedávno se mi stala zvláštní věc. Tedy alespoň se tak tvářila. Vypadalo to, že se stane něco, co změní chod událostí, co změní mě. Bylo hodně brzo ráno, když se moje maličkost vrátila domů v dosti podroušeném stavu. Stalo se několik dost nepříjemných věcí, které nejsou důležité. Byt byl tichý jako vždycky a spolubydlící už dávno spali. Plížím se do svého pokoje a snažím se nechat je v říši snů, protože jinak by se mě mohli na něco ptát a na to nemám náladu. Mám pocit, že slyším jejich klidné oddychování a to mě uklidňuje.
Co mě ale rozhodně neuklidnilo je džus na stole v kuchyni. Nikdy by ho nenechali takhle otevřený, kazí se pak rychleji. Byt na mě působil jinak, zvláštně oné noci. Jako kdyby se stalo něco hrůzného, děsivého a příliš zvráceného. Brzy mě ale pohltí péřová deka a já se můžu opět vydat do svých lesů.


Ráno se probouzím většinou kolem sedmé hodiny ranní, dnes mě ale něco nenechalo v klidu a donutilo vstát z postele dřív než obvykle. Divný pocit ve mně setrval, jakési chvění, které mi říká, že se něco stalo. Spolubydlící už slyšet nebyli, nejspíš vstávali dřív a šli společně pryč.


Užívám si chvíle po probuzení, kdy můžu hloubat nad příběhem noci a přemýšlet o jeho významu. Tentokrát je to ale jiné. Bolí mě hlava, motá se mi svět a já se snažím si vybavit včerejší příchod domů. Vybavuje se mi kuchyň a neuklizený džus. Vybavuje se mi dech spících lidí, který mě dokáže uklidnit i rozčílit. Vybavuji si zvláštní vůni, odér, možná i puch táhnoucí se po bytě. Vybavuji si boty rozházené před dveřmi. Co bylo jinak? Něco se muselo stát. Nestává se to často, že mám tak divný pocit, ale vždycky za tím něco je. Nějaké příšerné tajemství. Obyčejně se bojím svých předtuch, plní se a můžou toho tolik ovlivnit. Moji rovnováhu se Světem. Co to bude tentokrát? Vybavuji si poslední varování, které ke mně přišlo, tehdy našli ráno pod oknem tu senilní paní z posledního patra. Asi už ji nebavilo být senilní, tak se vyhodila z okna. Kdo asi umřel tentokrát?


Přemýšlím nad chutí žít. Moje okolí je tím docela nasyceno. Pak mě napadá, že ne všechny životy jsou ukončeny dobrovolně a z vlastní vůle. Co když se k nám někdo vloupal?

Dodávám si odvahy a vstávám z postele. Cítím vzrušení a touhu. Chci aby se stalo něco opravdu divného, něco, co jen tak někdo nezažije. Bojím se ale otevřít dveře do jejich pokoje. Chvíli jen tak stojím a poslouchám - není nic slyšet. Boty jsou na svém místě, možná jen o pár centimetrů vedle, po mém včerejším klopýtání. Musí být doma, nemohli nikam jít. Kdo by šel ven bez bot? Budou tam.
.
.
.
.
.
.
.
.
Leží tam v kaluži krve, která pomalu splývá v jednu hmotu s prostěradlem. Krev je i na stěnách, cákance zdobí záclony a dodávají jim zajímavý designový vzor. Myslím, že to byla sekera. Sekera je vlastně strašně zajímavý nástroj k vraždě. Střelný pach by byl cítit. Sekera je určitě lepší. Vidím je, jak leží, mají oddělené ruce a nohy od těla. Kanibalův ráj. Jak asi chutná lidské maso? Proč je někdo zabíjel, rozsekal a nechtěl to zjistit?
Nevím, jestli cítím lítost, když je tam tak vidím. Co se stane teď? Zblázním se? Budu sedět v koutě a kymácet se sem a tam? Bez emocí, schopnosti plakat. To by se mi docela líbilo. Dalo by se třeba i kreslit na zeď- mysl člověka, která ztratila soudnost a směr.
Za pár dní si někdo všimne, že se něco děje, policie rozrazí dveře a zhrozí se nad obskurností situace. Dva rozřezaní lidé v ložnici v tratolišti krve! Podivná bytost sedící dva dny bez jídla a pití v koutě! Zabil je člověk, kterého tak dobře znali?


Co když jsou opravdu mrtví kvůli mně? Vždyť si ani nemůžu vzpomenout, co se včera večer stalo. Pamatuji si ten džus. A pak taky ty boty. Opravdu ale bylo slyšet, jak dýchají? Takže ještě nebyli mrtví, při mém příchodů domů? Jen ta sekera mi není jasná . . . Co teď se mnou bude? Jak se to mohlo stát? Splynul můj snový svět s tím reálným? Opravdu už nedokážu rozeznat, co je skutečnost a co ne? Zavřou mě? Budu v blázinci, nebo mě popraví? Chci umřít . . . Zasloužím si to.


Stejně se ale cítím skvěle. Konečně se mi podařilo to rozseknout. Haha! Jak výstižné! Svět prohrál. Jsem víc. Už nemusím dělat to, co po mě chce. Možná, že mě teď zničí a zahubí, ale stejně si připadám jako král. Je to úžasné udělat něco, co se nesmí. Buší mi srdce. Škoda, že si z toho pamatuji tam málo. To ale nevadí, protože teď už to můžu udělat kdykoli znova. Je to vlastně moc jednoduché. Nechápu mé dřívější zábrany vzepřít se systému. Nikdy by mě nenapadlo, že se stanu vrahem a nikdy mě ani nenapadlo na to myslet, ale teď cítím jak je to uvolňující. Je důležité připustit si to, čím člověk ve skutečnosti je, nebo by měl být. Já už to vím. A ta jistota je pro mě jako chladivý obklad na čelo, smrtící injekce pro nevyléčitelně nemocného nebo kus královské pečeně pro nejhladovějšího člověka. Dnes je den mé veliké svobody!
.
.
.
.
.
.
.
.
Zjišťuji, že už plných deset minut zírám na kliku dveří od ložnice a chvěji se při pomyšlení na otevření dveří. A jsou jen dvě možnosti, jak tento zásadní krok v mém životě dopadne.

Dveře jsou otevřeny dokořán a já vidím oba spolubydlící, jak leží v posteli. Jednomu se patrně něco zdá, jak se s nechutným zachrápáním obrací na druhý bok.


Můj život je nudný a nezajímavý.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ebi Ebi | 21. dubna 2014 v 20:04 | Reagovat

Hej super - není to vůbec špatný - ty myšlenkový pochody sou dobře popsaný ... trochu mi připomínají ty moje .D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama