Nadlidský úkol

25. listopadu 2015 v 16:15 | Blackwish
Jaké to je s psychickou poruchou zvládnout jednoduchý úkol? Nepíšu tenhle článek proto, aby mě někdo litoval nebo povzbuzoval, chci ho napsat čistě informativně, aby si čtenáři mohli zkusit představit, jaké to je, když člověk nemá vůli a i malá povinnost je neuvěřitelně těžká. Myslím si, že je důležité, aby se lidé dokázali vcítit do druhých. Jsou tací, kteří si myslí, že jsem líná a neschopná a i já si taková připadám, i když za to v podstatě nemůžu. A teď už k samotné návštěvě doktora, kterou jem dnes vykonala a kterou ještě vstřebávám, i když jsem všechno už vyřídila a nic zlého se nestalo. Jsem z toho vynervená a je mi skoro na zvracení. Jen tak, prostě to tak občas je, nedokážu to ovlivnit.

Moje osmiměsíční koťátko :)

Byla jsem u veterináře. Chystala jsem se tam asi dva týdny, protože moje kočička je po koťátcích, jednoho malého kocourka máme i doma a protože mamka pracuje doma a taky proto, že chci ještě někdy koťátka, jsem měla jít na veterinu sehnat antikoncepci, aby Candy nemrouskala. Protože je velmi hlasitá, člověk se moc nevyspí, když je moje malá kočička nadržená. A můj malý kocourek je zase už docela veliký a mít incestní koťátka by taky nebylo úplně fajn.

Takže dva týdny jsem si každý den říkala, že už bych tam měla zajít a vyřídit to. I moji blízcí mi to říkali. Je to jednoduché. Potřebuju antikoncepci pro kočku, tak musím zvednout zadek, dojít naproti (máme to asi sto metrů od domu), vyptat se a zakoupit. Jenže pokaždé, když jsem na to pomyslela, udělalo se mi špatně od začátku a já si říkala, že Candy to ještě chvilu vydrží. Prostě jsem tam nemohla jít. Ne kvůli lenosti, je to jakýsi blok. Asi jako když máte před důležitou zkouškou a víte, že jste dostatečně nepřipravili.

Mezitím to došlo do toho bodu, kdy byl víkend (zázračný den, kdy jsem tam vážně jít nemohla, protože je zavřeno) a milá kočička začala mrouskat. Takže teď nespím, šelmičky jsou oddělené, Candy vříská, protože chce sex, Dumík mňouká, protože je sám. A já se cítím jako ten nejneschopnější debil, který nedokáže ani tak pitomou věc, jako je dojít k doktorovi a ušetřit všem trápení. A jediné, čím to dokážu řešit je pláč a sebelítost, že jsem tak hrozná a snad si ani nezasloužím žít, když nic nezvládám.

Dnes po velmi plačtivém ráni jsem vzchopila všechny síly a celá rozklepaná jsem vyrazila ven, zapálila si cigaretu a ušla těch pár kroků a došla tam. Šla jsem sama, protože jsem nechtěla vláčet kočku venkem, kde už je zima, všechny důležité údaje přece vím. Došla jsem do čekárny, kde byly nějaké holky s králíčkem a připadala jsem si jako idiot, když tu jsem bez zvířete. Asi jako kdybych byla už úplný magor a spletla si ordinace. Měla jsem knedlík v krku, klepala se a kdyby mi někdo měřil puls asi by mu vybuchl přístroj. Co když se budu muset vrátit pro Candy a jít sem ZNOVU? Co když mi bude doktorka říkat, že antikoncepce je riskantní, že jsem úplně špatný pečovatel a měla bych kočku dát radši pryč, když se o ni nedokážu postarat? Co když to bude stát moc peněz a já na to nebudu mít (měla jsem u sbee asi čtyři stovky), co když mě nechá zavřít za moji neschopnost?

Skončilo to tak, že jsem po krátkém čekání došla do ordinace a úplně v klidu jsem to vyřídila. Doktorka nebyla ani nepříjemná, ani neochotná, dokonce mě nechtěla ani zabít a antikoncepci objednala. Žádný stres. Jenomže prášky tu budou až v pondělí, po páté hodině. A to znamená - jít TAM znovu.

Došla jsem domů a vzala si prášky na uklidnění.

Vím, že je to jednoduché, vím, že se nemůže nic stát a že není důvod proč být ve stresu. Ale nedokážu to ovlivnit, je to pro mě skoro nadlidský úkol.

Vaše vydeptaná

Blackwish
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hana Szabová Hana Szabová | E-mail | 26. listopadu 2015 v 8:13 | Reagovat

Silvie,
zvládla jsi to!Já vím jak těžké jsou někdy trivialní,běžné věci....To přejde,uvidíš.....Bud trpěliva...jo,a máš krásný kočky,kočko :-),paa

2 Zuz Zuz | 26. listopadu 2015 v 9:47 | Reagovat

Silvi... jsem hrozně ráda, že o tom píšeš. Tyhlety potíže se mi vlečou už několik let v kombinaci s dalšíma úletama jako PPP a tak. Nikdy jsem naštěstí nebyla v takovým stavu, aby mě hospitalizovali (i když bych si to kolikrát i přála) a vlastně i díky tomu, že nemám oficiální diagnózu s razítkem, tak mě lidi neberou vážně, když říkám, že prostě nemůžu... většinou slýchám něco jako Dělání smutky zahání aby už mě někdo vážně bral musím se sesypat.
Chápu to. Co prožíváš při návštěvě veterináře, prožívám skoro s každým úkolem běžnýho dne. Ale drž se, jsi na dobré cestě jak to překonat a fungovat.
A ještě...nevím jak moc věříš alternativní medicíně, ale v takových chvílích kdy se zasekneš a máš krizi pomáhají Bachovy esence - krizové kapky, uklidní aspoň částečně asi ne tak intenzivně jako léky, ale jako podpora dobrý.

3 prubnuto prubnuto | E-mail | 27. listopadu 2015 v 13:14 | Reagovat

Můžeš napsat přínos té 2 měsíční léčby v ústavu? Asi změnit tvé dřívější rituály a nadopovat tě léky a byla tam i nějaká terapie? Nějak nedetekuji přínos.
Připadá mi to jako když jsem byl na semináři k stressmanagemnetu o délce 8 hodin a bylo mi řečeno, že stres je fajn a ilustrováno videem prapředka, kterého nerozcupuje nosorežec na savaně, protože bojuje nebo vyleze na strom, přičemž já obvykle vytuhnul, že  jsem nebyl schopen pohybu a myšlení i při menších drobnostech než nosorožec.
Nebo 3 denní seminář k prokrastinaci, kde jsem se taky nic nedozvěděl, jen to že 3/4 lidí co tam chodili neměli nejmenší problém.
S jinými věcmi ale problém nemáš, ne? Měl jsem spoustu bloků se školou, kdy pro mě bylo mnohem příjemnější nanosit tunu uhlí do sklepa než schopnost si zapsat třeba předmět během minuty na netu, řešil jsem to mnohokrát až hodně po termínu běháním po studijních odděleních po vyklepané probděné noci ve stresu a nadávkách sobě.
Tipuji, že těch kvalitních bude asi v každém oboru tak 10% lidí, co dokáží dobře pomoci.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama