Příliš mnoho otázek

19. února 2016 v 21:46 | Blackwish
Mám dnes nějakou smutnou náladu. Přitom jsme měli v sobotu parádní koncert s ONA a včera jsme vyhráli semifinále s MetalGate Massacre s LateXjesuS!

Ovšem zase na mě nějak doléhá tíže bytí. Připadám si hrozně komplikovaná. Máte taky někdy takový pocit? Že vlastně ani nechápete, proč vás lidi mají rádi a myslíte si, že by neměli, protože jim to akorát škodí? Mám pocit, že jsou na mě všichni moc hodní a já nemám jak jim to oplatit. Chtěla bych být na všech místech, splnit všechno, co se ode mě čeká a přitom je toho tolik, že to snad ani není v lidských silách. Pořád mi někdo píše, abych někam došla, něco podnikla. Mám dojít tam a tam, být tam a tam, udělat to a tohle. A já bych chtěla, jen to někdy nejde, chci být třeba sama, uspořádat si myšlenky a odpočinout si od všech lidí. Ale když to udělám, tak si připadám, že jsem někoho zklamala. Potřebovala bych se rozdvojit, abych měla dostatek síly a energie. Navíc vždy všem naslibuji, že dojdu, udělám, vyslechnu. A pak zjistím, že je toho moc a já prostě musím někoho zklamat, abych to zvládla.

Fotka ze sobotního koncertu ONA

Pořád se tak nějak hledám a zjišťuji, kdo jsem a přijde mi, že přicházím jen na to, co dělám špatně a všem jsem jiná. Není na mě skoro nic normálního, jsem opravdu tak strašně komplikovaná? Je opravdu tak těžké se mnou vyjít? Nevěnuji se všem tak, jak bych měla? Zapomínám lidi, zapomínám obličeje, jména, události, povinnosti . . . Musí být hrozně těžký se se mnou kamarádit. Nebo je to jen můj pocit? Asi musím trochu vypnout, dělo se toho poslední dny opravdu hodně a já mám z toho zase zmatek v hlavě, musím si asi trochu odpočinout a vydechnout, všechno si znova srovnat.

Nejradši bych tak na týden usnula a probudila se úplně svěží a čisté mysli. Jsem nějak unavená životem. Říkám si znova a znova - je reálné, abych našla práci? Existuje něco, co bych mohla dělat, něco, kde by mě vůbec někdo chtěl? Je možné, abych našla přítele, který mi bude plně rozumět, mít rád, chápat moje odlišnosti a kterého bych mohla opravdu milovat? Zvládnu dosáhnout svých cílů? Mám na to? Mám se snažit? Co bude za rok, dva, tři? Zvládám vůbec život?

Nezbývá mi, než obrnit se proti takovým myšlenkám, ale je to těžké, potřebovala bych nějakého rádce, který by mi dokázal říct, jak to všechno vlastně je a že má smysl bojovat a snažit se růst. má to smysl?

Faith/Fight
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dacan Dacan | 19. února 2016 v 22:34 | Reagovat

Jde hlavně o to uchovat si pozitivní přístup k životu i když je to někdy těžké potože tě všechno svírá ( já to léčím výletem do přírody, spánek pod širákem, výletem na vodu )

Zkus se radovat z maličkostí, třeba že je venku hezky, že napadl jiný sníh, že stromy dostali jinou barvu - je toho přece tolik...

2 Dacan Dacan | E-mail | 19. února 2016 v 22:41 | Reagovat

Ono jedna věc je najít si čas na lidi a druhá potom se kvůli nim dusit - já to vyřešil jednoduše tak že weekendy mám zkrátka volno a nesmí se v nich nalézat nic periodického, weekend je prostě doba kdy já sám si chci rozhodnou co budu a případně s kým dělat

3 blackwish blackwish | 20. února 2016 v 15:53 | Reagovat

[2]: To není špatné, možná se inspiruju, díky za podporu :)

4 Dacan Dacan | 20. února 2016 v 17:03 | Reagovat

Není zač, budu se na tebe těšit na MetalGate :)

[3]:

5 a a | 21. února 2016 v 16:38 | Reagovat

to resi sebevrazda

6 blackwish blackwish | 22. února 2016 v 21:52 | Reagovat

[5]: Děláš si legraci? Vážně píšeš pod článek člověka, který je evidentně v depresi, že tohle řeší sebevražda? Víš, že kvůli takovým, jako jsi ty lidé opravdu umírají? Je mi z tebe zle

7 Morttuus Morttuus | 29. února 2016 v 9:32 | Reagovat

Vždycky má smysl bojovat už jenom proto, že svoji budoucnost neznáme. Může nás potkat obrovské štěstí stejně jako propadák, ale to nikdo z nás dopředu neví. Když mi bylo asi 21-22, tak jsem byl dost psychicky na dně, moc mě toho netěšilo, a vůbec jsem nevěděl, co si mám sám se sebou počít. A když jsem jednoho večera přemýšlel, co mě vlastně v tom životě čeká, tak jsem si říkal: "Sakra, jak to mám vlastně vědět? Vždyť mě může čekat cokoli! A to znamená, že můžu mít jednou skvělý život, ale když nepůjdu dál, tak to nikdy nezjistím." A teď prožívám asi nejšťastnější období ve svém životě...ano, pravda, každodenní vstávání do práce do toho nemusí úplně 100% zapadat, ale i tak..:-)

A na opravdovou lásku není nikdy pozdě. :) Já jsem svoji ženu poznal až ve svých 26 letech. A když si uvědomím, jak obrovská spousta různých okolností (záměrně neříkám náhody) nás svedla dohromady, tak se musím smát. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama